Před více než dvěma měsíci promluvil premiér Petr Fiala k národu. Předsevzal si nemalý cíl: uklidnit národ a přesvědčit ho, že energickou krizi zvládneme. Protože patrně nejhorší je smrt z vyděšení, patří premiérovi velký dík za úsilí občany ubezpečit, že jeho vláda má situaci pod kontrolou.
Význam důležitosti důvěry mezi vládou a občany lze stěží přecenit. Bez ní se země stává bezmála neovladatelnou a těžko si představit, že nastávající krizi vláda ukočíruje. Nakolik se tedy premiérovi podařilo v občanech vzbudit důvěru, že vláda ví, co dělá?
Posuzováno selektivně podle onoho projevu k národu z 22. 6. 2022, probudil premiér u občanů poněkud smíšené pocity. Na jedné straně zdůraznil, že jaderná energie tvoří pilíř naší energetické suverenity. Nelze než souhlasit. Za prvé lze palivové tyče, tedy štěpný materiál objednat ze spřátelených liberálně‑demokratických zemí, a za druhé, což je snad ještě důležitější, třeba i na několik desítek let dopředu.
Na druhé straně pan premiér dodal, že neopominutelný význam v naší energetické soustavě mají také solární panely či bioplynové stanice. Tento výrok však rozporuje tomu prvnímu. Na kolik zim dopředu se lze předzásobit energií z obnovitelných zdrojů? A z jakých tak asi zemí pocházejí materiály nezbytné pro jejich výrobu? V obou případech je odpověď taková, že ji nechceme slyšet.
Základní problém takzvaných obnovitelných zdrojů energie spočívá v tom, že nedovolují se předzásobit energií, a pokud, pak minimálně. Tím tlačí energetickou suverenitu země ke dnu. Suverenita v tomto smyslu je čas, který jsme si ukrojili z budoucnosti, kterého jsme se zmocnili. Je to čas, který patří nám a nikomu jinému, který my máme ve svých rukou a který nevlastní bůh ani osud, počasí ani nějaká autoritářská země. Než získaný čas vyprší, do té doby nás nelze vydírat. Do té doby bude dobře a nemusíme doufat, že nebude hůř. Do té doby jsme suverénní a svobodní.
Když si vezmeme zásoby fosilních paliv, dojdou řekneme za následujících dvě stě let (v závislosti na růstu spotřeby energií), tudíž po takto dlouho dobu je suverenita lidstva zajištěna. Pokud fosilní paliva způsobí neobyvatelnost planety například do sta let, je naše suverenita poloviční. Avšak v případě obnovitelných zdrojů lze stěží o nějakých zásobách energie vůbec mluvit. Když nastane období sucha, zůstáváme suverénní nanejvýš několik týdnů, až měsíců, než postupně voda v řekách poklesne a vodní elektrárny ztratí výkon. Zhruba totéž lze říci o biomase. V časech bezvětří, zvýšené oblačnosti či během noci ztrácíme dodávky energie náhle a okamžitě. V takovém případě klesá suverenita až k nule, popřípadě k minutám a hodinám, než se vyprázdní bateriová uložiště či přečerpávací elektrárny. Duši drásající pocit nejistoty dosahuje maxima. Pokud proti této nejistotě někdo argumentuje nadějí, že nastane technologický průlom a energii se podaří levně ukládat na celá léta dopředu, pocit nejistoty tím akorát prohlubuje, protože u naděje není z definice vůbec jisté, že se naplní.
Když si v této souvislosti připomeneme ono často opakované tvrzení, že obnovitelné zdroje jsou hudbou budoucnosti, vyznívá naprosto směšně a zcela rozporně. Jak může být hudbou budoucnosti něco, prostřednictvím čeho si člověk z budoucnosti nedokáže odříznout pro sebe ani vteřinu času, natož několik let. Občasné zdroje energie proto nedávají lidstvu žádnou budoucnost, nýbrž ho bezmocně vystavují bezprostředně přicházející budoucnosti, respektive působení přírodního okolí. Pošlapávají už tak dost pocuchanou energetickou suverenitu země a ve výsledku znemožňují vládě vládnout, tj. mít věci pod kontrolou.
Přes upřímné a chvályhodné úsilí vzbudit u občanů důvěru premiér podle mne neuspěl. Jak se můžeme spoléhat na premiéra, který se chce spoléhat na nespolehlivé zdroje energie? Jak může jádro a OZE tvořit ideální energetický mix zlepšující energetickou suverenitu, když samotné OZE ji tlačí k nule? Ve jménu suverenity země je proto třeba se svobodně zřeknout zdrojů, které žádnou energii neakumulují a fungují jen občas.
