V otázkách současných problémů mezinárodních vztahů se názory historika Stevena Kotkina a politického teoretika Johna Mearsheimera řadí k těm nejsledovanějším. Zajímavé je, že oba ke konfliktu na Ukrajině zaujímají zcela opačné stanovisko. Zatímco Mearsheimer vidí příčinu války na Ukrajině v americkém imperialismu, tedy v postupném rozpínání Severoatlantické aliance až k ruským hranicím, Kotkin považuje za základ ukrajinského konfliktu geopoliticko-strategické rozhodnutí Ruska vyrovnat se Západu a konfrontovat se s ním.
Ostrá protichůdnost obou intepretací však zakrývá bod, v němž se setkávají. Ať už bychom totiž podle Mearsheimera hledali příčinu na americké straně, anebo podle Kotkina na straně ruské, tak či onak zůstává ukrajinská válka v jejich očích událostí, které bylo možné předejít. Kdyby se Rusko nesnažilo dorovnat se Západu, respektive kdyby se Amerika nerozhodla začleňovat do Severoatlantické aliance postkomunistické země, k válce na Ukrajině by nejspíše nedošlo. Kotkin ani Mearsheimer tak nechápou tento konflikt jakožto nevyhnutelný.
Avšak právě v tom podle německého myslitele Hegela spočívá úkol filosofie. Filosofie má na práci eliminovat z dějin nahodilost. Obě interpretace sice odstraňují nahodilé, ale pouze částečně. Válku nechápou jako blesk z čistého nebe, jenomže příčiny, na které poukazují, mají výlučně historický či empirický charakter. Takže celkem snadno si lze představit svět, v němž Amerika postrádá rozpínavé tendence a Rusko se nerozhodlo stát se revizionistickou zemí.
K úplné eliminaci nahodilosti proto nezbývá než pochopit, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Teprve v nejlepším možném světě totiž ztrácíme – původně náboženskou – potřebu vytvářet si onen alternativní svět bez příčin vedoucích k současné válce na Ukrajině. Škrtnutím onoho lepšího světa se vracíme zpátky na zem. A této sekularizace docílíme tím, že příčiny ukrajinské války najdeme v tom, co existuje nutně a co nemůže neexistovat.
Co nemůže přestat působit, je odkaz Francouzské revoluce, který Západ v čele se Spojenými státy brání. Kdyby se Západ zřekl obhajoby lidských práv a práv národa na sebeurčení, přestal být Západem. Vzhledem k tomu, že tato práva mají univerzální nárok a mají platit ve všech státech pro všechny obyvatele země, Západ jejich obhajobou podrývá suverenitu těch států, které odkaz Francouzské revoluce pošlapávají a které obvykle označuje za státy autoritářské. Západ chce a nemůže nechtít, aby nakonec všechny státy na světě změnily svůj režim a staly se liberálními demokraciemi uznávající individuální práva člověka občana.
Na druhou stranu se nelze divit tomu, že se nezápadní země cítí podrážděny, když jsou nepřetržitě poučovány. O lidská práva se jejich kultura v minulosti třeba vůbec nikdy nezajímala. A vzájemný vztah státu, náboženství a národa mívá zpravidla zcela odlišný, než je ten, který panuje na Západě. Pochopitelně se proto jiní cítí uraženi, když jsou převychováváni k tomu, aby byly západní. Koho by nedráždilo, když by se s ním nakládalo jako s malým děckem a nikoli jako se suverénním (dospělým) národem.
Tímto podrýváním suverenity druhých si západní „otevřené společnosti“ sami od sebe vytvářejí své nepřátele. Ačkoli obhajoba univerzálních lidských práv a potažmo práva národa na sebeurčení vypadá v očích Mearsheimera jako pouhý imperialismus či rozšiřování sféry vlivu, Západ nemůže jinak. Ani za cenu rizika vypuknutí světové války, Západ se nemůže vzdát své podstaty, kterou tvoří hodnoty univerzalismu. V tomto světle vypadá válka na Ukrajině jako tragédie, které nešlo předejít.
