Reklama
 
Blog | Tomáš Korda

NATO se mělo rozšiřovat na východ

Vladimír Putin se cítí nevinen. „Speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zahájil prý proto, aby zamezil obklíčení Ruské federace americkou neboli Severoatlantickou aliancí. Lze se domnívat, že snad ani Sovětský svaz v době obléhání Lenigradu se necítil ohrožený tak jako Rusko dnes.

Putinův strach z obklíčení má ovšem k originalitě daleko. Už od raných devadesátých let minulého století jsme tu a tam mohli zaslechnout názor, že Rusko zahořkne vůči Západu, začlení‑li se postkomunistické státy do NATA. V takto podrážděné zemi se pak prý lehce vznítí nebezpečný revizionismus. Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, někdejší moskevský zpravodaj George F. Kennan, nositel Nobelovy ceny míru Henri Kissinger hájili tento názor a dnes ho asi nejostřeji razí přední teoretik ofenzivního realismu John Mearsheimer.

Předložené argumentaci lze podle mne čelit v zásadě dvěma možnými způsoby. První způsob je triviální a slyšíme ho dennodenně. Spočívá jednoduše v převrácení Putinovy argumentace naruby. Takže nikoli Rusko, nýbrž Západ v čele s Ukrajinou je obětí cizí agrese.

Když ale postavíme určitý názor z hlavy na nohy, zůstává sám o sobě ještě nevyvrácen. Klíčové pojmy agresora a oběti jsou zachovány, označují pouze někoho jiného. Z tohoto důvodu máme ještě potřebu se odvolávat na fakta a zdůrazňovat, že náš výklad války odpovídá realitě, a je proto pravdivý. Přiznáváme, že bez pomoci empirických faktů nejsme s to se s Putinem argumentačně vypořádat, což je škoda.

Skutečné vyvrácení funguje jinak. Proti Putinovým lžím nestaví ověřená fakta, nýbrž hledá střípek pravdy uvnitř lži s cílem rozvrátit lež zevnitř. Vyvrácení postupuje v duchu známého přísloví, že máme přiznat ďáblu, co mu náleží. Proč se s Putinem nesmyslně handrkovat o tom, co je fakt a co podvrh, když stačí uznat, že v tom základním má pravdu, že západní liberální demokracie usilují ze své podstaty o to se rozmnožovat a chtějí se v dlouhodobém horizontu rozprostírat po celém světě.

Za tuto agresivitu, pokud to tak někdo potřebuje nazvat, se Západ nemá stydět, nýbrž má být na ni hrdý. Nikdo jiný neumí rozmnožovat své řady tak jako Západ. Čína ani dnešní Rusko toho nejsou schopny. Umí se akorát rozpínat, anebo scvrkávat podle toho, kolik mají síly. Zaniklý Sovětský svaz měl alespoň z důvodů své komunistické ideologie potřebu se oficiálně radovat z toho, když se nějaká země stala socialistickou, avšak vzpomeneme‑li na roztržku Tita se Stalinem, Čínsko-sovětskou roztržku, na vlažné vztahy Kuby k Sovětskému svazu, nemluvě o sovětizaci východní Evropy, vidíme, že rozmnožování komunismu po světě od počátku nefungovalo podle očekávání.

Naproti tomu Západ má za sebou o poznání úspěšnější dějiny. Založený symbolicky v roce 1789 na revolučních principech rovnosti a svobody stál kdysi sám proti všem, kdežto dnes má na své straně dokonce své (ne)dávné nepřítele jako Německo nebo Japonsko, bývalé sovětské satelity, dokonce i Ukrajinu a jednou bude mít třeba i Gruzii nebo Tibet.

Jakmile se Francie zhostila revolučních principů rovnosti a svobody, zavedla slovy francouzského politického myslitele Raymonda Arona do mezistátních vztahů heterogenitu čili rozpůlila svět mezinárodní politiky na státy progresivní a úpadkové. Na jedné straně barikády stojí národní státy hájící odkaz revoluce, tedy právo národů na sebeurčení, které se neobejde bez uznání práv člověka občana, potažmo lidských práv. Na straně druhé proti nim vystupují různé alternativní režimy. Jednou je lze označit za feudální, podruhé za antikapitalistické, potřetí za autoritářské, počtvrté za rasistické, popáté za fašistické, pošesté třeba za teokratické. Od západních národních států se liší především tím, že programově nedoceňují význam individuality a subjektivní svobody. Jestliže nejlepší argument pro demokracii je víra v člověka, jak píše T.G. Masaryk, potom u autoritářských zemí platí přesný opak – tyto totiž v člověka nevěří. Jejich obyvatelé nejsou ve vlastním smyslu občané, nýbrž pouhé končetiny celku, národa či státu.

I kdyby například všichni Číňané byli hrdí na to, že tvoří údy stále mocnější čínské civilizace, je přesto nakládání s člověkem jako s údem pro svobodné bytosti nepřijatelné. Proto západní státy nikdy plnohodnotně neuznají ty nezápadní. Rozdíl mezi „my“ a „oni“ nezanikne, přestože tíhne k válkám. Přes všechen postkolonialismus nebudeme nikdy schopni a ochotni uznat nezápadní státy v jejich jinakosti, nýbrž chceme, aby se nám podobali a staly se liberálními demokraciemi respektující lidská práva.

Dokud se tak nestane, budeme se na ně vždy dívat svrchu jako na úpadkové země, přestože jejich armády mohou mít miliony vojáků a jaderné zbraně. Tento náš přístup však pobuřuje a uráží. Nezápadní země své neuznání ze strany Západu vnímají pochopitelně jako projev agresivity a nepřátelskosti.

Není důvod se za to stydět. Liberální demokracie vskutku svou povýšeností podrývají nezápadním zemím jejich suverenitu. Nevyhnutelně v nich vytvářejí prostředí, ve kterém se snadno může ujmout moci politik, jenž založí svou kampaň na obraně tamější kultury a hodnot vůči cizáckým a univerzalistickým principům liberálního Západu. Viděno z tohoto úhlu pohledu Západ by se neměl stydět za to, že (si pro sebe) vytvořil Vladimíra Putina či Xi Jinpinga. Naopak přijetím zodpovědnosti za „výrobu“ těchto nepřátel na sebe bere také zodpovědnost, že cíleně bude pracovat na jejich porážce.

Jestliže čínský velvyslanec ve Washingtonu zakládá čínský nárok na území Taiwanu na principu územní celistvosti Číny a její svrchovanosti, má se Západ postavit na stranu Taiwanu na základě jednoduchého argumentu, že země jako je Čína a i jí podobné si samy pošlapávají vlastní svrchovanost tím, že se ke svým lidem chovají způsobem, jako by to byly nějaké věci – pouhé údy celku. Takto si Čína svým nezápadním charakterem sama podrývá vlastní svrchovanost a nárok na teritoriální integritu.

Jestliže si Vladimír Putin stěžuje, že rozšiřování NATA na východ nebralo v patrnost bezpečnostní zájmy Ruska a mezistátní politika se podle něj nemůže zakládat na tom, že bezpečnost jedněch půjde na úkor bezpečnosti druhých, dodejme, že takzvaná kolektivní bezpečnost všech států na Zemi je laciná utopie a idealizace mezinárodních vztahů. Život mezistátní politiky se spíše řídí tím, co John Herz nazývá bezpečnostní dilema, kdy bezpečnost jedněch jde vždy na úkor druhého. Tudíž nárůst pocitu bezpečí členů Severoatlantické aliance je samozřejmě vykoupen úbytkem pocitu bezpečí nečlenských zemí.

Ačkoli dnešní válka na Ukrajině zpětně potvrdila oprávněnost obav o budoucí mír v Evropě, pokud se NATO bude rozšiřovat až k ruským hranicím, je otázkou, co si z toho odneseme. Udělal snad Západ v čele se Spojenými státy chybu, když do svých řad začlenil postkomunistické země, které o to tolik usilovaly? Bylo chybou dát všanc evropský mír za cenu rozšíření počtu západních zemí? Anebo je nárůst počtu členských zemí Západu vyšší hodnotou než samotný mír ve světě?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama